Marcel Kučera – zpěvák, hlasový pedagog a kouč, z Velkého Luhu na Chebsku

Vážení čtenáři, rádi bychom vám formou rozhovorů nebo profilů postupně představovali osobnosti Karlovarského kraje, které žijí mezi námi, a které výrazným způsobem pozitivně ovlivňují dění nejméně ve svém bezprostředním okolí. První takovou osobností je pan Marcel Kučera, zpěvák, hlasový pedagog a kouč, z Velkého Luhu na Chebsku.

Marceli, my se už nějaký ten pátek známe. Jsi pro mě neuvěřitelně tvůrčí a pozitivně naladěný člověk. Zkus našim čtenářům nastínit, co předcházelo tvé současné profesi hlasového pedagoga a kouče, po které teď kráčíš? Myslím tím, co jsi vystudoval, a kam tě následně zavál život.

Ahoj Jirko. Předně děkuji za poklonu a pozvání k rozhovoru. Začnu v dětství, kdy jsem jako kluk školou povinný, zpíval v dětském pěveckém souboru a moc mě to bavilo. Nejen to, že jsme měli dvakrát týdně zkoušky, ale i častá soustředění a zájezdy i v zahraničí. Vyhrávali jsme i soutěže. Takto jsem se už tehdy učil určité disciplíně a pracovitosti, kterou člověk musí nutně mít k výkonu profese zpěváka. Po gymplu jsem šel studovat obor herectví a muzikálového herectví na Janáčkově akademii múzických umění v Brně a již během studia jsem v sobě objevil hlas, který jsem měl touhu používat na jevišti. Takže jsem jej začal školit. A tak vznikl základ pro mou pozdější profesi operního pěvce. Moje první opravdové angažmá bylo v roce 1992 na pražských Vinohradech v Bídnících, kde jsem se stal úplně prvním českým komisařem Javertem.

Vzpomínám na tu dobu velice rád. Byla to neopakovatelná zkušenost pracovat s takovými interprety jako jsou Karel Černoch, Helena Vondráčková, Jiří Korn, Petra Janů a tehdy ještě relativně neznámá Lucie Bílá. Poté jsem několik sezón hrál a zpíval v českých divadlech v Brně, Ostravě, Českých Budějovicích, Liberci atd. Chtěl jsem ovšem poznat i něco jiného a jako téměř každý mladý člověk jsem chtěl jít „ven“. Shodou okolností jsem tehdy dostal stipendium od italského ministerstva zahraničí na roční stáž ve Florencii a Miláně, kde jsem měl tu možnost přiučit se pěveckým finesám tamních mistrů. Dokonce jsem tam dělal i staggionovou operní produkci a různá koncertní vystoupení. Přes Itálii jsem se dostal do Německa, kde jsem dělal mnohé produkce různých žánrů hudebního divadla jako opera, opereta a muzikál, který zůstal vždy ve středu mého zájmu asi tím, že snoubil nutnost dobrého hlasu, herectví a pohybu na jevišti. Vzpomenul bych třeba Hraběte Krolocka v Polanského rockové opeře Tanec upírů, který se uváděl i v Čechách. Z operních produkcí třeba Straussovu Ariadnu na Naxosu, ve které jsem ztělesňoval Bacchuse v japonském Tokiu.

No, je toho vskutku mnoho. Čemu se aktuálně věnuješ?

Už během své aktivní kariéry jsem přišel na to, že mě zajímá lidský hlas a potažmo s tím i člověk, kterému patří. Lidský hlas je fenomén, ukazuje naše nálady, psychická rozpoložení, může být zraňující, ale dokáže i léčit. Dá se technicky ovládat. Tyto poznatky a dovednosti využívají nejen hlasoví profíci jako jsou herci a zpěváci, ale přicházejí za mnou také lidé ze světa byznysu, spíkři, učitelé, lékaři i politici. Všichni ti, kteří s hlasem aktivně pracují a potřebují vědomě znát jeho možnosti i třeba v momentu indispozice. Od hlasového koučinku už je to jen krůček k „mluvě těla“, která patří také k mé specializaci. V současné době pracuji s jedním českým a s jedním německým institutem na nové léčebné metodě pro pacienty s postcovidovým syndromem, kteří ztratili schopnost ovládat svůj hlas. K mým klientům v poslední době takovýchto případů rapidně přibývá. Jsou tu také lidé, kteří trpí odloučením od společnosti a ta se projevuje ztrátou komunikačních schopností. Tam vidím do budoucna velké problémy a teprve čas nám ukáže neblahé následky celé covidové pandemie.

Kde bereš tu pozitivní energii, která z tebe vždy vyzařuje?

Děkuji, Jirko:). To je možná zdání a možná i určitá sebedisciplína, o které jsem se již na začátku zmínil. Jako každý člověk mám své dny slunečné a ty méně zalité sluncem. Problémy si řeším v soukromí, protože tím, že je vytroubím celému světu, si stejně nepomůžu. Snažím se věci vidět vždy z té lepší stránky a mám rád lidi. Rád jim naslouchám, ledasčemu se přiučím. Myslím, že to je základní předpoklad každého dobrého kouče. A pak, mám zpěv, a ten, jak známo, podporuje dobrou náladu a léčí. Kdyby se víc zpívalo, byl by svět jistě víc v pořádku. Zpěv má totiž ještě jednu magickou vlastnost: spojuje lidi a otevírá srdce. Kdybych měl tu moc, zavedl bych povinně před každým jednáním vlády či poslanecké sněmovny pěveckou desetiminutovku. Třeba naše nádherné národní písničky. Pak by ta jednání byla vedena v jiném, příznivém duchu, prospěšném nám všem.

Co si myslíš, že dnes chybí lidem, aby byli šťastní? A proč tomu tak je?

Těžká, řekl bych až filozofická otázka. U každého to může být něco jiného, ale pokud se budeme bavit v obecné rovině a zůstaneme v naší zeměpisné šířce a délce, tak si myslím, že lidé postrádají respekt  jeden k druhému a tím pádem i respekt k sobě samotnému. Nic dnes neznamenají hodnoty jako je čest, pravdomluvnost, obětavost. Svět se stal velmi rychlým a povrchním místem denní spotřeby se všemi svými klady i zápory. Covidová doba bohužel tento jev ještě umocnila. Důležité je si uvědomit, že nejen chlebem je člověk živ. Jsme lidé, a tudíž potřebujeme jeden druhého, k naší existenci je potřebná duchovní „potrava“. Na to se velmi často zapomíná. Řídím se životním motem: chovej se k bližnímu svému tak, jak chceš, aby on se choval k tobě. Ve své podstatě je to velmi prosté.

 

Vím o tobě, že bydlíš na Chebsku v jedné malé vísce. Jak moc je pro tebe důležitý vztah ke kraji, ve kterém žiješ?

Nenarodil jsem se zde. Krásy našeho kraje jsem začal objevovat před více než deseti lety, kdy jsem pravidelně dojížděl do lázní a úplně se do jeho krás zamiloval. Ovlivnilo mě to tak silně, že jsem naléhal na rodiče, kteří v té době žili na severní Moravě, aby se sem přestěhovali. Pro tatínka to nebylo nic nového, vyrostl totiž v Březové u Karlových Varů. Rodiče souhlasili, a abych to měl k nim blíže ze Stuttgartu, kde jsem tehdy žil, pořídili jsme byt ve Františkových Lázních. Později jsem sám postavil domek ve Velkém Luhu u Chebu, kde je krásná příroda, lesy a klid, který potřebuji ke svém životu a jako protipól k mému pracovnímu vytížení ve velkoměstě. Opravdu se zde cítím doma.

Všimnul jsem si během našeho rozhovoru, že jsi musel vyřídit nutný telefonát a že jsi v něm plynně přecházel z češtiny do němčiny. Kolika jazyky mluvíš a jak důležité je pro dnešní mladou generaci mluvit v cizích řečech?

Vedle němčiny, která se stala takříkajíc mojí druhou mateřštinou a která je mým hlavním pracovním komunikačním jazykem, mluvíme doma italsky a velmi blízko mám i k francouzštině, ikdyž spíš v pasivní formě.  Angličtina je nutnost a bez její, alespoň průměrné znalosti, to dnes bohužel nejde. Tím, že jsem vyrostl na hranici s Polskem a koukal na Bolka a Lolka v originále, mám ucho velmi dobře nastavené na Polštinu a ověřil jsem si to jednou ve Varšavě, kde jsem jí musel aktivně používat. Ruštinu jsme v mém dětství museli všichni a její znalost se mi několikrát v životě hodila, zvláště na Západě, kde tak frekventovaná není. Dobrá znalost cizího jazyka ti dodává širší obzor, pochopení zvyků a mentality národa. V dnešním globálním světě je předpoklad alespoň ta angličtina.

Zajímáš se o dění ve tvém okolí? Například o historii místa, kde žiješ?

O dění ve svém okolí se zajímám již z podstaty věci, poněvadž jsem člověk zvídavý, zvědavý a není mi jedno, co se kolem mě děje. Historii mám rád a rád se i něco nového dozvím a nechám se poučit. Z historie můžeme čerpat, mnohými věcmi se nechat inspirovat, napodobovat je a pokoušet se je dělat minimálně tak dobře, jako generace před námi. Více mě ale zajímá současnost a budoucnost. Rád se dívám před sebe, plánuji a třeba i s myšlenkou na minulost tvořím budoucnost:).

Marcel Kučera je k nalezení zde Marcel Kučera | Facebook

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..