Realita na dluh aneb blahobyt v podobě socialismu I. část

O Karlovarském symfonickém orchestru /dále jen KSO – pozn. redakce/ se v poslední době často a nahlas hovoří v souvislosti s jeho neustále narůstajícím rozpočtem na úkor jiných městských společností, které magistrát rovněž obhospodařuje. Právě z tohoto důvodu jsme oslovili bývalého manažera a ředitele KSO Mgr. Zdeňka Vikora a položili mu pár otázek.

Mgr. Zdeněk Vikor

Jak se na tento trend s odstupem času díváte

Před osmi lety, kdy jsem organizaci přebíral, byl požadavek vedení města na dvacet miliónů korun. V květnu 2010 došlo ještě k rozpočtovému navýšení/opatření o zhruba 1,2 Mil. Kč. Z důvodu doplacení některých „žhavých“ pohledávek například za pronájem prostor sálu v Lázních III (ale také Husovky) včetně veškerých jejich dostupných služeb. To znamená spotřeby elektrické energie, vodné stočné, telefon pevné linky, mobily, internet apod. Tehdy jsem jednal, pokud si dobře vzpomínám s jednatelem společnosti v Lázních III s Ing. Jiruškou o splátkovém kalendáři, neboť šlo o „dědictví“, které jsem krátce po svém předchůdci nemile „zdědil“. Ale také si dobře pamatuji na rok 1987, kdy orchestr hospodařil pouze se sedmi milióny korun. Následně se rozpočet po roce 1990 navýšil na deset miliónů. To byly také diametrálně odlišné zaměstnanecké platy odkazující se na tehdejší platné tarify ČR legislativy.

Nůžky ukazatele k rozpočtu města se roztáhly pro rok 2019 směrem ke Karlovarským symfonikům na neuvěřitelných více jak 35 MIL. (Psali jsme ZDE)

Co soudíte o štědrosti bývalé radnice ve vztahu ke KSO?

Osobně si vybavuji docela všední chod organizace /jakožto trumpetista/, kdy těsně před komunálkami v roce 2014 předstoupil při zkoušce orchestru bývalý ředitel příspěvkové společnosti Šimon Kaňka s krátkým apelem :..“Víte přeci, koho máte volit.. Kdo je k nám, celou tu dobu navýsost štědrý.. Tak na to ve volební místnosti hlavně nezapomeňte“… Pak se záhy na všech nástěnkách po odchodu statutárního zástupce v ladírně objevily reklamní bannery, letáčky volete všichni hnutí KOA. Odlišné volební poutače byly organizovanou skupinou /rodinnými klany/ okamžitě opovrženě sundány ve stylu:..“Kdo nejde s námi, jde proti nám!“ Mrazivé zjištění pro mne je, že někteří členové orchestru /Martin Ondráček, Martin Petr../jsou také zároveň i členy politického hnutí KOA. Když si položím laickou otázku proč? Mají to zapotřebí? Oni už nechtějí v orchestru dál hrát? Tak se mi jednoduchou cestou vygeneruje zcela přímočará indicie. Dělo se to celou dobu proto, aby svými přísavkami /a také pochopitelně vazbami na bývalé vedení města/ neustále střežili „ve dne v noci městskou truhlu“, která ve zpětné odezvě byla k nim na oplátku luxusně navýsost po dobu osmi let /ale na úkor bohužel ostatních městských organizacích/ skutečně tak neskonale štědrá. Hráči by neměli být angažováni v politických hnutí nebo stranách. Měli by být naprosto nestranní, apolitičtí. Bohužel realita je ovšem v KSO zcela odlišná.

Většinou platí zásada: „něco za něco“. Tak to alespoň bývá v mnoha již popsaných příkladech. Co o tom soudíte?

Nedávno jsem se v denním tisku někde dočetl, jakým aparátem prý na oficiálním webu disponuje vedení KSO. Možná to je právě ta naprosto trefná odpověď na Vaši jasně položenou otázku. K alternativní odpovědi bychom se také rovněž mohli přiblížit v jinotaji, který by mohl například vyznít:…“My Vám přidáme, ale Vy nám na oplátku zaměstnáte…“ A ejhle seznam „novodobého managementu /pijavic“ spatřil v KSO nové světlo světa nebo chcete-li jinak tzv. ornou půdu.

Za mého působení byli společně se mnou ve vedení orchestru pouze 3!!! zaměstnanci: provozní orchestru pan Vladimír Čermák, mzdová účetní a personalistka paní Hana Čermáková (v jedné osobě) + vedoucí ekonom. Mimochodem manželé Čermákovi byli skvělými zaměstnanci KSO, kteří posléze měli s ředitelem Šimonem Kaňkou neskutečný teror na pracovišti. Byli nuceni ve svých téměř padesáti letech opustit své profesionálně zvládané pozice, odstěhovat se do jiného města, kde začínali od úplného začátku. Záhy paní Hana Čermáková onemocněla zákeřnou nemocí, které k mému zármutku bohužel podlehla. Tito výše tři skutečně bývalí erudovaní zaměstnanci KSO byli nahrazeni současným tzv. „nenasytným čtrnáctičlenným quasi managementem“ za jejich loajalitu při komunálkách k bývalé radnici. Musím uznat, že to byla celkem dobře vymyšlená strategie.

Jaké pocity se ženou řediteli příspěvkové organizace při neschválení rozpočtu? Dá se ten proces vůbec nějak popsat?

Dokud trvá „blahobyt v podobě socialismu“, poněvadž příspěvková organizace je chtě nechtě jakýmsi výdobytkem minulého režimu, je vše Ok. Běda, jak se začne někde v dáli mračit nebo zatahovat obloha. Druhé manželství ve vztahu zaměstnanec versus zaměstnavatel se vždy bezpečně pozná v dobách nelehkých. To je právě ten čas, který se nezadržitelně možná asi blíží tj. schvalování rozpočtu na další příslušné období. V tomto případě se jedná o rok následující 2019. Jakmile se začne hrát s otevřenými kartami, oficiálně se již ví, že nebude rozpočet koncem roku určitě schválen, záhy ředitel KSO snadno zjistí, že na jeho pracovišti se současně bleskurychle vynoří „dalších cca 30 ředitelů, šéfdirigentů, předsedů odborových organizací, profesorů, docentů, rektorů, ministrů kultury nebo snad i zeměkoule, anebo všelijakých prezidentů“ apod. s patentem na rozum, kteří mají pocit, že mohou /promiňte mi ten výraz/ Vám KECAT do všeho.

Existuje nějaký zaručený recept, jak se tohoto nešvaru na pracovišti zbavit?

V takovém to případě by jim skutečně neškodilo občas zalistovat v jejich pracovní smlouvě a důkladně podotýkám si ji pročíst. V tu chvíli i oni sami rychle zjistí, na jakou vlastně pozici byli do KSO konkurzním řízením zaměstnáni. Pak pokud jsou soudní, tak by jim měla „spadnout brada“ a v nejlepším případě by měli nechat konformně jednat výhradně toho pravého ředitele KSO, který legitimně vzešel z výběrového řízení.

Proč ten tristní stav stále takto v KSO přetrvává?

Bohužel tento neblahý fenomén se s KSO vleče už několik let, protože si tu pracovní smlouvu z kmenových zaměstnanců bohužel nikdo doposud ještě nepřečetl. Oni skutečně žijí neustále v přeludu, že jsou něco víc než obyčejní občané. Také na veřejnosti z této pozice dodnes rádoby pokud mají příležitost, vystupují. V dobách minulých existuje o tom spousty dochované literatury, byl hudebník u šlechtického dvora považován za slouhu/lokaje. Nic víc, nic míň. V dnešní době 21. století v přeneseném slova smyslu se stále jedná o službu směrem k veřejnosti. Nos v podobě pršáku skutečně není v dnešní době již namístě.

(Pokračování příště…)

Přidej komentář jako první k "Realita na dluh aneb blahobyt v podobě socialismu I. část"

Zanechte komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.


*