V druhém dílu jste se dočetli o tom, jak porotci jednomyslně rozhodli, že návrh manželů Machoninových nejlépe vyhovuje zadání soutěže na festivalový palác především pro „pokrokové“ řešení kina, přestože byla hlavní hmota „hotelu převýšená“ a návrh obsahoval četné provozní nedostatky.
Ocenili i velký rozsah demolic, kterými se vytvoří rozsáhlé volné plochy kolem budoucího paláce. Mohla se tedy naplno rozjet příprava stavby, která vlastně již předtím začala bouráním domů na bývalé Chebské třídě. Vláda ještě musela napravit malé právní faux pas, kterého se ve spěchu schvalování výstavby dopustila. Dle platného lázeňského statutu z roku 1958 a územního plánu z roku 1964 se v lázeňském území nesměly stavět žádné nové hotely. Předsednictvo vlády, byť k tomu nemělo pravomoc, udělilo 2. dubna 1965 zpětně hotelu Thermal z lázeňského statutu výjimku. Podstatný nesoulad s čerstvě schváleným územní plánem se nikdo nenamáhal řešit. Kolikátý už to byl faul?
Requiem za Chebskou ulici
Výstavba Thermalu byla podmíněna plošnou demolicí všech 28 historických domů v Chebské ulici, z toho pěti nadprůměrně architektonicky hodnotných a to bývalé Druhé měšťanské školy (škola J.Á.Komenského), Mattoniho vily spojené s osobností Heinricha Mattoniho od Karla Haybäcka, hotelu Pošta, obchodního domu Kerag Palace (tehdy Mototechny) a nárožního hotelu Alice. Jejich přesná podoba je dnes již stěží dohledatelná, neboť před demolicí nebyla záměrně provedena žádná pasportizace, natož zaměření či profesionální fotodokumentace budov. Neméně velkou ztrátu na kulturním dědictví představovala i ztráta urbanistických hodnot. Z městské mapy zmizel celý rozsáhlý blok domů mezi ulicemi Úvalskou a I.P.Pavlova. Došlo tak k přerušení linie přirozené historické zástavby podél řeky Teplé a k likvidaci celého nábřeží. Thermal byl pokračováním socialistické plánu asanace celé historické části města, který se začal realizovat již první poválečnou soutěží (účast 32 návrhů) na řešení lázeňského centra a vřídelní kolonády v roce 1961. Vítězný návrh ing.arch.dr. Jaroslava Otruby z Prahy tehdy navrhnul demolici celé levobřežní linie domů od Atlanticu k tehdejší Státní bance včetně památného domu Bílý lev. Není bez zajímavosti, že v porotě zasedal i Vladimír Machonin. V počtu provedených demolic v Karlových Varech od roku 1945 jednoznačně zvítězil socialismus nad americkým imperialismem. Tomu se podařilo během náletů koncem války v centru města trefit pouhé 3 domy, zatímco během následných mírových let „budování“ jich šla k zemi víc jak stovka.
Nekompromisní likvidace zástavby Chebské ulice byl zlovolný akt totality, který musel být proveden beze stop, rychle „zameten pod koberec“ a tiše zapomenut. Tato demolice byla totiž provedena v rozporu s tehdy platným památkovým zákonem č. 22/1958 Sb., neboť o demolici již tehdy nesporně památkově hodnotných objektů mělo být rozhodnuto příslušným orgánem Krajského národního výboru v Plzni, což se nikdy nestalo. Domy byly likvidovány nikoli rozebíráním, jak by si blízkost pramenů vyžadovala, ale odstřelem. Na riziko možného narušení pramenů se nehledělo. Jeden faul rychle střídal druhý.
Bez projektu se nedá stavět
Dá se říci, že soutěžní porota výběrem projektanta způsobila investorovi nemalé komplikace. Jak vzpomíná Věra Machoninová, která v manželském tandemu hrála důležitější roli…“ Po vyhrané soutěži na Thermal jsme si vynutili, že než začneme pracovat na projektu, musíme vidět nejvýznamnější objekty kin v Anglii a ve Francii.Ministerstvo nám seznam schválilo a my všechno zhlédli… Nejdříve tedy Machoninovi sbírali po kapitalistickém světě zkušenosti. Pamětníci vědí, že se tehdy smělo cestovat pouze do zemí socialistického tábora a je jim proto hned jasné, jaký vláda přikládala Thermalu význam a jaká výjimečná privilegia manželé Machoninovi díky této politické zakázce dostali.
Vliv cest na Západ na projektu Thermalu zřetelně projevil. Nejen na hlavním sálu, ale především na vnějším vzhledu hotelu, který se z elegantní podoby mezinárodního stylu převlékl do šedého kabátu „brutalismu“. Zde je nutno vysvětlit, co to ten brutalismus vlastně je. Po 2. světové válce bylo třeba v Anglii a Francii nahradit zničené veřejné stavby a to rychle a levně. Nebyl čas a peníze na nějaké zdobné omítky, profilované římsy a kamenné obklady. Z nouze se začalo stavět levně z neomítaného betonu(francouzsky brut) a z neobložené oceli a když se věci chopili kreativní architekti, tak byl nový styl na světě a brzy se rozšířil do zahraničí. Poté, co ale pominula poválečná krize, zaměnil svoje původní poslání „levného“ stavitelství za ofi ciální styl určený pro nákladné veřejné reprezentativní budovy. Symbolem brutalismu se staly stavby slavného Le Corbusiéra, které byly určeny do teplého a slunného klimatu New Delhi nebo klášter La Tourette u Lyonu z let 1957-60.
První realizací V.Machoninové z roku 1959 byla škola v Nebušicích, která dobře ilustruje její inspiraci při navrhování staveb. Před neutrální školní korpus předsadila klasicizující sloupoví s tympanonem (což byl tehdy symbol socialistického realismu), čímž se zařadila do nevelké skupiny architektů, která tvořila v Čechách v sovětském stylu. Vytvořila tak unikátní ukázku toho, kam až může skutečný či předstíraný obdiv k stalinismu dojít. Bylo to tři roky poté, co sovětský vůdce Chruščev vyzval k odstranění „ozdobnictví“ z architektury, tedy těch symbolů, které připomínaly Stalina a rok poté, co na světové výstavě Expo 58 zazářil slavný bruselský pavilon. Nebušická škola byla vedle něj tehdy naprosto „out“.
K razantní změně vnějšího podoby Thermalu autorka uvádí : V šedesátých letech jsme měli opravdu velmi dobrý přehled o tom, co se děje v zahraničí. Nebyli jsme natolik sólo ani geniální, abychom vymysleli něco tak výjimečného. Ta niť se prostě ze světa vyvinula i k nám. Géniů, kteří vymyslí něco nového je málo. Člověk obvykle pouze rozvíjí do jiných forem náznak, který ho zaujme.“
Tak jako se v padesátých letech prostřednictvím V.Machoninové odvinula ze Sovětského svazu rudá niť stalinské architektury až do Nebušic, tak to byla o pár let později překotná snaha ukázat se s tehdy módním brutalismem v Čechách jako první. „Mezinárodní styl“ jejího vítězného soutěžního návrhu byl v druhé polovině šedesátých let totiž „out“.
Současná česká kritika s přihlédnutím na použité povrchové materiály stavby označuje Thermal jako příklad českého brutalismu, přičemž se snaží prokázat jeho ukotvení v mezinárodních souvislostech. Podíváme-li se architekturu Thermalu důkladněji, pak musíme dojít k závěru, že se ve skutečnosti o žádný skutečný brutalismus nejedná, ale o jeho napodobování. Na nosnou ocelovou konstrukci byly dodatečně navěšeny pouze 7 cm tenké betonové panely, které se tváří jako nosná konstrukce. Nemají v podstatě žádnou jinou funkci, nežli ji předstírat. Aby nepromrzaly, bylo je nutno v zimě vytápět. Šlo o zcela formální přenesení vnějšího výrazu brutalizmu na hotelový palác původně navržený v mezinárodním stylu. V karlovarském prostředí „cukrářské architektury“ a v chladném a deštivém klimatu Varů byla změna pro účel hotelové stavby naprosto nevhodná. Původní elegantní vnější obraz Thermalu i celého městského jádra esteticky trvale poškodila. Změna stylu se nejvíce promítla do podoby bazénu ve svahu. Z původního ledvinového tvaru citlivě kopírujícího terénní vrstevnici se změnil na srostlici z mohutných hranolů agresivně vysunutou nad údolí. Je příznačné, že nikdo z odpovědných pracovníků investora proti tak radikální změně „karosérie“ bazénu a ani hotelu nezasáhnul. Postavení prominentních architektů bylo tehdy nenapadnutelné. Věra Machoninová o tom hovoří takto: Stačilo vyhrát soutěž, pak jste řekli: „ tohle schválila porota, tím je to pro nás dané a my od toho nesmíme utíkat“. Takže další faul, tentokrát hodně brutální.
Příští díl bude o tom, jak se projektovalo a o roku 1968 a o jeho dopadu na osud Thermalu.
Autor: Ing. Arch. Alexander Mikoláš
Hotel Thermal – dlouhý stín z temné minulosti, díl IV. Číst zde…
