Je děsivý incident na Filozofické fakultě UK jen náhodným jevem? Není, soudí filozof, profesor Ivo Budil. ParlamentnímListům.cz sdělil, jaká pozorování učinil stran mladé generace. Čtenářům též doporučil, jak se zachovat v dnešní rozbouřené době.
Pane profesore, student Filozofické fakulty UK, který se stal pachatelem masakru, obdržel za svou bakalářskou práci ocenění. Šlo o tzv. haličské povstání proti Rakousko-Uhersku. Nikdo si ničeho špatného nevšiml. Jak je to dle Vás možné? Vy studentům přednášíte a pracujete s nimi.
Ze současné společnosti se vytrácí běžná sociální interakce, která je ve stále vyšší míře nahrazována sociálními sítěmi a komunikací on-line. To neznamená, že bychom se měli vzdát výdobytků technologického pokroku, ale musíme si uvědomit, jaká rizika tato transformace přináší. Tradiční společnosti věnovaly značnou pozornost a energii sladění mezi psychickým a mentálním nastavením jedince a povahou a nároky společnosti. Lidé byli zvyklí být příslušníky určité skupiny, která vyhledávala a nemilosrdně selektovala jedince, v nichž vytušila možné riziko. Existovala nejenom eugenika těla, například eliminace fyzicky postižených jedinců ve starověké Spartě nebo Skandinávii, ale také eugenika mysli, to znamená vytěsňování veškerých potenciálně nebezpečných psychických úchylek prostřednictvím náročných iniciačních rituálů, kolektivních sportů, internátních škol, skautských oddílů, studentských spolků nebo vojenské služby. Kolektivní trávení volného času v nejrůznějších podobách a prakticky neomezená možnost komunikace tváří v tvář poskytovala rovněž všeobecně dostupnou psychoterapii. Neustálý dohled vyšší autority nebo bližních probíhal sice na úkor soukromí, nicméně udržoval kontrolu nad asociálními a vražednými běsy, které se mohou nečekaně probudit v mysli „nenápadných, zamlklých a bezproblémových“ jedinců.
Existují otazníky nad postupem Policie ČR před zásahem na FF UK. Zásah samotný byl jistě obdivuhodný, ale pochybnosti o předchozím postupu byly ministrem vnitra přehlušeny salvou vět o „dezinformacích, fámách“ apod. Jakkoliv i to může být relevantní, zachoval se ministr vnitra správně?
Myslím, že ministr vnitra se nezachoval správně. Jakkoliv je třeba ocenit úspěšný zásah policie v budově Filozofické fakulty na Palachově náměstí a nasazení a odvahu jednotlivých policistů a záchranářů, v oficiálním a mediálním výkladu největší tragédie v moderních dějinách České republiky existují mnohá neobjasněná a nelogická místa a nejasnosti, na které již upozornili někteří analytici i mainstreamoví novináři. Veřejnost, a především pozůstalí po obětech mají právo vědět, proč zemřelo čtrnáct převážně mladých lidí. Jestliže z odpovědných míst nezazní jasná slova oddělující fakta od domněnek a spekulací, pak se lidé přirozeně uchýlí k nejrůznějším úvahám, které mohou naznačovat, že tragédie nebyla projevem nepředvídatelného pominutí mysli osamělého jedince, ale že šlo o konspiraci připravenou ve vyšším zájmu. Tak tomu bylo po atentátu na prezidenta Kennedyho v roce 1963 nebo po 11. září 2001. Ministr vnitra svým útokem na údajné dezinformátory a naznačením „ruské stopy“ podobné domněnky pouze přiživil.
Do jaké míry současná politická reprezentace v této krizi obstála jako celek? Ráda označuje své kritiky za „antisystémové“, čili jak obstáli v situaci, kdy „systém“ drží ve svých rukách?
Vyjděme z předpokladu, že vládnoucí politická reprezentace opravdu nemá se zmíněnými událostmi nic společného a že jimi byla zaskočena obdobně jako zbytek společnosti. Zbavuje ji to odpovědnosti? V žádném případě! Připomeňme si mediální štvanice a agresivní rétoriku zaměřenou v uplynulých letech proti politickým a ideologickým oponentům. Vzpomeňme si na zlověstné prohlášení, že se „naše země nachází ve válce“, militarizaci veřejných projevů, adoraci války, potlačování volání po míru, rasistický, xenofobní a genocidní slovník stigmatizující všechny příslušníky jednoho východoevropského národa a předvídání jaderného konfliktu. Současný politický establishment a s ním spjaté mediální a akademické kruhy a neziskové organizace aktivně podporují šíření ideologie klimatické úzkosti a environmentální apokalypsy, vůči níž jsou především příslušníci mladé generace na rozdíl od předchozích pokolení ošlehaných ideologickými kampaněmi minulosti bezbranné a zranitelné. Je tak překvapivé, že právě z řad studentů nacházejících se v oku uragánu současného kulturního liberalismu a progresivismu vzejde jedinec, jenž z pocitu bezvýchodnosti začne zabíjet na půdě akademické instituce?
Co je dle Vás špatně s dnešní mládeží, že z ní vzejde někdo takový?
Když se francouzský revolucionář Louis Antoine de Saint-Just zařadil mezi přední protagonisty revolučního teroru, bylo mu kolem pětadvaceti let. V roce 1212 se tisíce evropských dětí vedených desetiletým chlapcem spontánně vydaly na křížovou výpravu. Mao Ce-tung se během kulturní revoluce v Číně opíral především o fanatickou podporu studentů a školáků. Málokteré lidské společenství dokáže být tak krutě rafinované jako školní třída. Děti se bez ohledu na historickou epochu vždy nacházejí pouhý krok od Goldingova Pána much nebo Bradburyho Malého vraha. Zrání a stárnutí sice přináší řadu výzev a nevýhod, nicméně nás vybavuje kulturními a mentálními zásadami a zkušenostmi tlumícími dětské sklony k brutalitě a násilí. Současná západní společnost čelí ale jednomu závažnému problému, který byl poprvé pozorován v devadesátých letech minulého století v Japonsku a jímž je infantilizace a vytlačování stáří jako přirozené autority a zdroje moudrosti. Infantilní společnost musí počítat s vyšším výskytem „malých vrahů“ nespoutaných ohledy a konvencemi dospělosti.
Jak můžeme mladému člověku, v němž zraje zoufalství tohoto typu, pomoci my starší? My skoro čtyřicátníci, ale i vy, o generaci starší?
Všichni máme kolem sebe mladé lidi, na něž bezděčně a nevědomě neustále působíme. Vyvarujme se moralizování, které vyhlíží vždy nevhodně či trapně. Ukažme jim osobním příkladem, že přítomnost a budoucnost je dána naší aktivitou a bojem. Pocit bezvýchodnosti nebo úzkosti, který je deptá, je jim imputován vnějšími silami, jež se je snaží ovládnout. Nejsou první generací v dějinách, která svádí obdobný zápas. V zásadě celé dějiny jsou konfliktem mezi utlačovateli a utlačovanými. Zoufalství cítíte pouze proto, že si to někdo jiný přeje kvůli svému prospěchu a chamtivosti. Západní civilizace poskytuje nezměrné množství moudrosti a intelektuálního bohatství a zdrojů pro prožití spokojeného a naplněného života. Kulturní relativismus, progresivismus a environmentální hysterie mezi ně rozhodně nepatří.
Mnozí z nás, jak jsme již zmínili, mohou nyní pochybovat o systému jako takovém. O kapitalismu, demokracii a právním státu. Co takovým spoluobčanům teď sdělit?
Současný západní systém je rozštěpen na dvě mohutná antagonistická hnutí či trendy, která stojí proti sobě od doby Francouzské a průmyslové revoluce. Na jedné straně je to tvořivá produktivní energie moderní průmyslové společnosti, která poprvé v dějinách lidstva je schopna umožnit každému jedinci vést materiálně důstojný život. K jejím principům náleží meritokracie založená na ocenění pracovitosti a talentu, sociální solidarita usilující o spravedlivé rozdělení hmotných statků, demokracie umožňující vládu lidu a víra v neomezený potenciál lidského rozumu. Na straně druhé se nalézají síly historicky spjaté s předmoderní érou a hájící výsady a privilegia dědičných kast. Využívají průmyslový kapitalismus ke svému obohacení, přičemž jeho produkty mění ve spekulativní kapitál a finanční deriváty. Jejich cílem je zrod neofeudální společnosti, v níž dědičné vlastnictví finančního kapitálu nahradí držbu půdy. Finanční oligarchie zavrhuje meritokracii, sociální solidaritu a demokracii, kterou se snaží odstranit zpochybněním kritického rozumu, šířením iracionálních ideologií a likvidací aktivního občanství. Narazí-li na aktivní odpor širších vrstev, uchyluje se k fašismu. Výsledkem by měla být zchudlá, politicky bezmocná a intelektuálně zmatená společnost ovládána všemocnou finanční kastou. Georges Orwell, který četl pozorně knihu Jamese Burnhama Manažérská revoluce, měl v románu 1984 na mysli tento typ dystopické budoucnosti. Naši spoluobčané by si měli uvědomit, která z uvedených vizí je pro ně přitažlivější, a odpovídajícím způsobem se politicky angažovat.
Ať je to jakkoliv, jsou Vánoce. Kde v těchto časech hledat duchovní a morální posilu, z hlediska běžného občana Českého republiky? Co si přát do nového roku, bez ohledu na cokoliv?
Česká republika je závislou periférií či kolonií amerického impéria, které je ovládáno finanční oligarchií, jež se snaží svoji slábnoucí moc udržet ve stále vyšší míře vojenskou silou. Je v zájmu českého národa se z tohoto područí osvobodit. Jde o nesmírně náročný úkol vyžadující v politické oblasti přehodnocení našich vztahů k NATO a Evropské unii a v hospodářské sféře plnou obnovu svrchovaného národního hospodářství. Geopolitické okolnosti však začínají být příznivé. Naši předkové mohou sloužit jako velké inspirativní zdroje. Svojí historií, mentalitou, uměním a kulturou patříme bezpochyby k nejzajímavějším národům světa. Naše chyby učiněné v minulosti byly způsobeny především naivitou, idealismem a altruismem, nikoliv nesnášenlivostí, expanzionismem a militarismem. Domnívám se, že současný stav české společnosti je pouhou výchylkou, která prověřuje její odolnost a jež je předzvěstí opětovného historického vzestupu. Je mimořádným privilegiem, když jsou naše individuální životy sladěny se šťastnou a úspěšnou etapou národních dějin. A věřím, že ještě generace, která cítila podobnou historickou příležitost v roce 1989, se zmíněného období dožije.
zdroj: parlamentnilisty.cz
