Dnes si připomínáme smutné výročí tzv. „Vítězného“ února, tedy komunistického puče, ke kterému došlo dne 25.2.1948. Necelé tři roky od pádu nacismu byla naše republika opět zahalena temnotou totalitního režimu. Jaká byla cesta k tomuto ostudnému datu na Karlovarsku si můžete přečíst v textu Mgr. Jana Nedvěda, kurátora sbírek Muzea Karlovy Vary.
Mýtus o „vítězném únoru“, jak ho komunisté po čtyřicet let prezentovali, dnes chápeme jako nezákonný převrat a počátek totalitní nesvobody. Únorovými událostmi vyvrcholily snahy KSČ o rozbití demokracie a nastolení diktatury. Toto úsilí se nevyhnulo ani území Karlovarska, jehož poválečná specifičnost tkvěla v mnoha faktorech.
Karlovarsko bylo po válce v tisku jedním z nejsledovanějších regionů. Vyhnání a odsun německého obyvatelstva se již uskutečňoval. Vraceli se někdejší čeští obyvatelé, přicházeli krajané z nejrůznějších zemí s různorodými zájmy, pestrá směsice novousedlíků, utečenců a lidí toužících přiživit se na majetku vyhnaných. Mezi nově příchozími aktivně působili komunisté, což se projevilo zejména ve volbách roku 1946, kdy oproti republikovému průměru – který činil čtyřicet procent, volilo KSČ v karlovarském regionu přes 52 procent obyvatel. Volebnímu vítězství strany nahrávala nejen nepříznivá situace v zásobování a výživě, nýbrž i sliby komunistů formulované v Budovatelském programu Gottwaldovy vlády. Navíc komunistický ministr zemědělství Julius Ďuriš připravil osnovy pro nové zemědělské zákony, jež však nepředložil vládě, nýbrž zemědělským představitelům. Rozhodnutí KSČ rozohnilo představitele demokratických stran, kteří právem spatřovali v této aktivitě obcházení ústavy a demokratických zásad. Ozývaly se hlasy demokratických politiků v kraji, kteří poukazovali na skryté tendence KSČ na vytváření bolševických kolchozů. První protikomunistické vystoupení uskutečnili národní socialisté v Mariánských Lázních, kde vnikli do sekretariátu KSČ, odstranili portrét Stalina a Gottwalda a zbili přítomné funkcionáře.
Prezident E. Beneš v Karlových Varech v roce 1946 (Archiv Muzea Karlovy Vary).
V lednu 1947 zasedal ústřední výbor KSČ, kdy Gottwald nepokrytě deklaroval rozbití demokracie a nastolení diktatury proletariátu. V březnu a dubnu 1947 reflektovaly tyto snahy na Karlovarsku okresní a krajská konference KSČ v Národním domě (tehdy Střelnice). Reakce demokratických politiků v kraji na lednové zasedání KSČ byla tvrdá i předvídavá zároveň. Sociální demokraté poukazovali na touhu komunistů po moci a po ovládání druhých, napadali KSČ, SNB a předsedy Národních výborů za gestapácké metody. Národní socialisté rozkrývali třídní boj proti všemu nekomunistickému: „Buďte připraveni na to, že lidé kolem vás budou mizet před volbami na základě důmyslných obvinění ve vězeních, že budou vláčeni v komunistickém tisku až k úplnému nervovému zhroucení nebo ke kapitulaci“, jak napsal v týdeníku Hraničářské slovo JUDr. Kořínek
Protikomunistický blok ve vládě se komunistům podařilo narušit spoluprací se sociálními demokraty v otázce milionářské dávky. Ovšem na Karlovarsku socialisté dohodu s komunisty odmítli. Toto rozhodnutí umocnil listopadový nástup Bohumila Laušmanna do čela strany. Socialisté také brojili proti zneužívání Svazu české mládeže komunisty nebo bojovali za zvýšení platů státních zaměstnanců v pohraničí, což KSČ s ohledem na zemědělce bojkotovala. Protikomunistická opozice se v kraji na přelomu let 1947-1948 formovala především mezi národními socialisty, kteří vyhlašovali své předsevzetí bránit demokracii a právní řád, který komunisté porušovali. Národní socialisté také poukazovali na tendence KSČ odstraňovat soukromé podnikání i na podezřelou činnost některých komunistů za okupace. Dokonce se objevovali konfidenti KSČ uvnitř demokratických stran.
V únoru 1948 gradovala vypjatá politická situace v zemi. KSČ svolala v únoru do Prahy dva sjezdy – závodních rad a rolnických komisí. Socialisté se postavili proti pololegálnímu sjezdu závodních rad, jež pro podobnou aktivitu neměly kompetenci. Národní socialisté pak vyjádřili odpor vůči řešení ekonomických a finančních záležitostí masovými akcemi v ulicích i vůči sjezdu rolníků. Dokonce se objevilo podezření, že Krajská odborová rada, jež byla v rukou KSČ, zasílá podvržené rezoluce. Naděje demokratů však 20. února zmařila demise ministrů pravicových stran. 23. února navíc začali komunisté nejen na Karlovarsku vytvářet tzv. akční výbory Národní fronty. Ty pak sehrály neslavnou roli v čistkách a represích proti demokratům, kteří se nepřipojili ke komunistům. Často tak byli propouštěni nebo přeřazováni na jiné pozice. Čerstvě utvořené Lidové milice přebíraly kontrolu v závodech. Velitelem LM v Karlových Varech se stal Václav Šiml, který s dalšími milicionáři prováděl nábor z řad prověřených dělníků. O den později došlo k manifestační stávce, jejímž smyslem byl jednak nátlak na prezidenta, aby přijal demisi ministrů nekomunistických strana, jednak zastrašení odpůrců. Komunisté v Karlových Varech debatovali a schůzovali v Národním domě. Představitelé KSČ žádali na karlovarském Okresním národním výboru okamžité znárodnění Fišerovy pletárny, penzionu „Krásná královna“, hotelu Brix, Baumbuschovy továrny na ondulační přístroje, Bayerovy oplatkárny a jiných větších podniků, které stále vlastnili soukromí podnikatelé. Karlovarský ONV také tlačil na prezidenta, aby přijal demisi demokratických ministrů, kterou 25. února Beneš nakonec podepsal. Sekretariát národních socialistů byl hned tohoto dne zlikvidován. Sociální demokracie sama vyloučila protikomunistické členy partaje, ostatní politické strany se rozpadly, mnoho jejích činovníků raději volilo emigraci. Demokracie se zhroutila a nastala doba totalitní diktatury, která skončila až po dlouhých čtyřiceti letech.
Zdroj: Muzeum Karlovy Vary, příspěvková organizace – www.kvmuz.cz, foto: tamtéž.
