Posledních několik let je slovo inkluze pojmem, který se skloňuje snad ve všech pádech. Názory na její zavedení se lišily a stále liší. Inkluze není Otázkou ovšem zůstává, za jakých podmínek, jakým způsobem, jakými prostředky a kým bude dítě vzděláváno.
Inkluze je zastáncem spravedlivého systému vzdělávání, ale je důležité si uvědomit, zda je na to český vzdělávací systém připraven. Na inkluzi se můžeme podívat očima odborníka, rodiče a také samotného učitele.předmětem diskuzí většinové populace, ale stává se velmi důležitým tématem pro rodiče a učitele. Hlavní myšlenkou inkluze je právo každého dítěte na vzdělání.
Odborníci, kteří několik let připravovali nový systém zavedení inkluze do škol, to viděli zřejmě jako nejlepší možnost pro děti, které se dřív učily v tzv. zvláštních, speciálních nebo praktických školách. Proč by se žáci z uvedených škol nemohli vzdělávat společně s dětmi nadanými, když se jim vytvoří vhodné podmínky v základních školách? Připravily se pokyny, pravidla, stanovily se podmínky a možnosti. Začaly se rušit speciální, zvláštní i praktické školy a žáci postupně přecházeli do tříd základních škol.
Samozřejmě jsou rodiče, kteří tento vstřícný krok přivítali, protože považovali za nespravedlivé dělení dětí podle rozumových schopností nebo tělesného handicapu. Část rodičů je toho názoru, že dítě, které nemá rozumové nadání stejné jako jeho vrstevníci, které vnímá svět kolem sebe úplně jinak, žije ve svém světě, kde je spokojené, bude vnímat zařazení do běžné třídy jako frustrující situaci. Mnoho dětí, které vyžadují speciální péči, reaguje špatně na sebemenší změnu prostředí, kolektivu nebo vyučujícího.
Povinností školy je žáka přijmout. Rodiče si mohou školu vybrat, pokud se nerozhodnou pro školu, pod kterou spádově patří. V jaké situaci je učitel, kterému do třídy přijde právě takový žák z jiného druhu školy? Pročte si řadu dokumentů, které obsahují veškeré informace o žákově stavu, zjistí, jaké podpůrné opatření žák potřebuje, jestli to bude jen běžná pomoc při vyučování, jako je například několikrát zopakovaný pokyn, dohled při činnosti, upravená verze zadání práce při hodině (délka, obtížnost) apod. To vše samozřejmě ve třídě za běžného režimu, kde jsou ostatní děti, které se učí podle vzdělávacího programu školy.
Dalším stupněm už je individuální pomoc, v takovém případě žák potřebuje, aby na něj učitel dohlížel intenzivně, pomáhal mu při práci, nechával ho pracovat v jeho tempu, přihlížel k jeho nedostatkům a samozřejmě ho i klasifikoval dle individuálního stavu dítěte. Následují další stupně pedagogické podpory, kdy je do třídy přidělen asistent pedagoga, který učiteli pomáhá právě s danými žáky. Vše zní zatím dobře, ale většina těchto dětí má snížený intelekt, kterým často omezuje právě vyučovací proces. Občas jsou to děti nejen s poruchami učení, ale také s poruchou pozornosti, soustředění a v některých případech s poruchou chování. A pedagog s pomocí asistenta takového žáka zklidňuje, domlouvá mu, přemlouvá, zařazuje relaxační chvilky… Občas žák naruší vyučovací hodinou svými projevy. Ať už odmítáním čehokoli, pokřiky, tak i třeba vulgárním vyjadřováním. Pokud je ve třídě jeden žák, který potřebuje pomoc asistenta, je situaci možné zvládat bez problémů, pokud je žáků ve třídě víc, každý pracuje svým tempem, většinou každý má jiný Individuální vzdělávací plán. V praxi to pak znamená, že učitel probírá s dětmi vyjmenovaná slova, jeden žák s Individuálním vzdělávacím plánem (IVP) je jen doplňuje formou testu, na tabletu nebo počítači. Další žák se učí třeba jen měkké a tvrdé souhlásky.
A jak to vypadá na malotřídní škole, kde je k dispozici pouze jeden asistent? V jedné třídě jsou například tři ročníky – 1. ročník se učí číst, psát, tudíž potřebuje největší pomoc učitele. 2. ročník se učí psaní velkých písmen. A v kaž
dém ročníku je dítě, které potřebuje pomoc asistenta – žák s těžkou dysfázii (vrozenou vadou řeči), který má velké obtíže se naučit správně mluvit, číst, psát a počítat. Žák, který opakuje ročník, protože učivo nezvládne a potřebuje velkou pomoc. Žák s poruchou pozornosti, soustředěnosti a chování, který nemůže zůstat bez dozoru dospělé osoby ani na minutu. V praxi má vlastně každý žák zcela jiný Individuální vzdělávací plán díky odlišným požadavkům na jeho zařazení.
Věřte, že i to se dá zvládnout. Ačkoliv občas i některý rodič řekne: „Nebylo by mu lépe ve zvláštní škole, kde by všechny děti na tom byli podobně?“ Myslíte, že děti v běžné třídě se slabším spolužákům neposmívají? Pro pedagoga je velkou zodpovědností a zároveň výzvou, aby přijetí žáka proběhlo co nejpřirozeněji a aby případné neshody s kolektivem dokázal korigovat ke spokojenosti všech. Ne vždy je to ovšem snadné.
Inkluze je velké téma pro ředitele škol, pedagogy, ale i samotné rodiče. Otázkou stále zůstává: Co je nejlepší v dané situaci pro samotné dítě?
Autor: Věra Vaňousová
