Nemohli jste si nevšimnout, že Karlovarky.cz změnili nejen svůj design, ale také styl. Rádi bychom předkládali nezávislé informace z Karlovarského kraje, rádi bychom vám byli blíž. Důkazem je i nová rubrika našich stránek, kterou jsme nazvali Historie. Zde se budeme vídat nad životopisy osobností, nebo nad stěžejními okamžiky historie, nejen Karlovarského kraje. Na začátek se naskýtá aktuální smutné výročí úmrtí někdejšího ministra financí Aloise Rašína, které si právě dnes připomínáme. Velice aktuální jsou právě dnes jeho tvrzení:
„Kde se jedná o osudu národa, tam se neskáče do tmy.“
Narodil se 18. října 1867 v Nechanicích, městě nedaleko Hradce Králové, jako deváté dítě Františka a Františky Rašínových. Otec František Rašín pracoval jako pekař a rolník. Byl také poslancem Říšské rady. Jako nejnadanější ze svých sourozenců studoval Alois na gymnáziích v Novém Bydžově, Broumově a Hradci Králové. Maturitu složil v roce 1886 a po ní začal studovat v Praze na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy, odkud však ze zdravotních důvodů přestoupil na Právnickou fakultu UK. Zde byl také mj. členem tradičního Spolku československých právníků Všehrd. Svá studia úspěšně ukončil v roce 1891. V tomto roce také napsal brožurku České státní právo, kterou rakouské úřady zabavovaly a za niž byl Alois Rašín vyšetřován. Už v době svých vysokoškolských studií se začal politicky angažovat. Tato angažovanost mu posléze vynesla ztrátu titulu a dva roky žaláře, ke kterým byl 14. února 1894 odsouzen v procesu s takzvanou Omladinou. Vězněn byl ve věznici Plzeň – Bory, v listopadu 1895 byl Rašín amnestován a dostal zpět i titul doktora práv. Během svých studií sympatizoval především s mladočechy. V roce 1899 se Alois Rašín oženil a za ženu si vzal Karolínu Jánskou ze Smíchova.
S mladočechy se posléze rozešel a podílel se na založení Radikálně státoprávní strany (oficiálně Česká strana státoprávní) a přeměně Radikálních listů v deník. Roku 1900 se však z aktivní politiky stáhl, založil advokátní kancelář (zastupoval kupříkladu Živnobanku) a politické dění komentoval příležitostně na stránkách deníku Slovo. V roce 1907 vstoupil díky změnám vedení do strany mladočeské, kde se věnoval psaní do Národních listů.
Ve volbách do Říšské rady roku 1911 se stal poslancem Říšské rady (celostátní parlament), kam byl zvolen za okrsek Čechy 31 (Klatovy). Usedl do poslanecké frakce Český klub. Na Říšské radě působil ve finančním a rozpočtovém výboru. Mandát ztratil 30. května 1917 na základě pravomocného rozsudku z 20. listopadu 1916.
Po vypuknutí 1. světové války se aktivně zapojil do odboje jako člen organizace Maffie. 12.července 1915 byl zatčen a v procesu, který trval od 6. prosince 1915 do 3. července 1916, spolu s Karlem Kramářem, Vincencem Červinkou a Josefem Zamazalem odsouzen k trestu smrti pro velezradu a vyzvědačství. Podle svědků vynesení rozsudku trest přijal nejstatečněji, dokonce se po vynesení rozsudku smál. Před popravou jej zachránil nástup císaře Karla I. na rakousko-uherský trůn. Trest si odpykával ve velmi tvrdých podmínkách ve věznici v rakouském Möllersdorfu, kde sdílel celu společně s Karlem Kramářem. Trest byl mu nejprve zmírněn na 10 let a v červenci 1917 byl Alois Rašín spolu s dalšími odsouzenými amnestován v rámci snah o dialog s opozičními silami, ačkoliv císaře o milost nepožádal. Již během procesu se stal v očích české veřejnosti národním hrdinou. Po návratu z vězení se Rašín okamžitě aktivně zapojil do politického života. 22. září 1917 byl opět promován doktorem práv, protože rozsudkem z července 1916 již podruhé titul (JUDr.) ztratil. Podílel se na vzniku České státoprávní demokracie a stal se členem předsednictva Národního výboru.
28. října 1918 spolu s Antonínem Švehlou, Jiřím Stříbrným, Františkem Soukupem a Vavrem Šrobárem vyhlásil samostatný stát (viz Národní výbor československý). Právě Rašín byl autorem textu prvního zákona o zřízení samostatného státu.
Původně se s Rašínem v Kramářově vládě počítalo na post ministra vnitra, ale on raději přijal funkci ministra financí, kterou do 14. listopadu vykonával spolu s úřadem předsedy vlády T. G. Masaryk. V této funkci Rašín setrval od 14. listopadu 1918 až do 7. července 1919. Díky svému působení získal Rašín pověst budovatele státu a stabilizátora rozvrácených poválečných státních financí. Byl taktéž tvůrcem měnové odluky. Na základě zvláštních pravomocí, které mu byly uděleny, nechal v době od 26. února do 9. března 1919 uzavřít státní hranice a okolkovat veškeré oběživo, které se na území Československa nacházelo. Část finančních prostředků nechal zadržet ve formě nucené státní půjčky.
Kromě toho v letech 1918–1920 zasedal v Revolučním národním shromáždění za Českou státoprávní demokracii, respektive za z ní vzniklou Československou národní demokracii. V parlamentních volbách v roce 1920 získal za národní demokraty poslanecké křeslo v Národním shromáždění. Po jeho smrti ho na poslaneckém postu nahradil Jan Kamelský.
Ministrem financí se stal znovu v první Švehlově vládě. Na tomto místě nahradil svého stranického kolegu, politického soka a odborného oponenta Karla Engliše. Nadále podporoval politiku rozpočtové úspory a deflace. Dostával se do sporu s některými legionáři, když použil výrok, že „práce pro národ se neplatí“.
5. ledna 1923 ráno byl Alois Rašín u svého bydliště v Žitné ulici střelen do zad. Pachatelem atentátu byl devatenáctiletý anarchokomunista Josef Šoupal, který si za tento čin odpykal 18 let vězení.
Záchranka Rašína převezla do Podolského sanatoria. Lékařský tým vedl prof. Julius Petřivalský, asistovali mu internista Ladislav Syllaba a chirurg Rudolf Jedlička.[12] Rašínův zdravotní stav byl podle lékařů beznadějný – kulka ho zasáhla do jedenáctého obratle, v němž uvízla. Poranění míchy způsobilo úplné ochrnutí dolních končetin a těžké poruchy střev a močového měchýře; po šesti týdnech utrpení došlo k infekci mozkomíšního moku, k bakteriální sněti a sepsi. Dne 18. února ráno Rašín zemřel. Pohřben je v Praze-Dejvicích na hřbitově Šárka u kostela sv. Matěje. Jednou z jeho posledních starostí bylo, zda atentát nesouvisí s jeho sporem s legionářskými představiteli, což by podle něj bylo tragickým nedorozuměním. V reakci na jeho smrt byl přijat zákon na ochranu republiky, který byl připraven již v předchozím roce. Pro svoji kontroverznost byl tento nepopulární zákon schválen až v reakci na atentát, který posloužil jako vhodná příležitost k jeho schválení.
Alois Rašín byl po celý život orientován nacionalisticky, v mládí zastával radikální postoje, ale postupem života se stával konzervativcem. Jako ekonom byl pod vlivem svého učitele Albína Bráfa stoupencem rakouské ekonomické školy (Carl Menger, Eugen von Böhm-Bawerk a Friedrich von Wieser). Jako ministr financí prosazoval striktní rozpočtovou politiku a snažil se zejména posílit československou měnu, čímž ovšem prohloubil i dopad následující hospodářské krize na tuzemský průmysl a export. Už mezi roky 1921 a 1923 se cenová hladina snížila o 43 %, export klesl o 53 % a nezaměstnanost vzrostla ze 72 na 207 tisíc osob. V době první republiky se stavěl kriticky ke skupině politiků okolo Hradu, ale k pravděpodobnému vyostření konfliktu s nimi vzhledem k Rašínově náhlé smrti nedošlo.
Zdroj: Wikipedia
