Ve třetím dílu bylo pojednáno o rozsáhlých demolicích historických domů na Chebské ulici, které předcházely vlastní výstavbě a o tom jak Machoninovi poté, co se vrátili z poznávacích cest po Západě změnili vnější podobu hotelu z elegantního mezinárodního stylu do pochmurného výrazu brutalismu.
Třebaže se pospíchalo, práce na projektech vázly.
Příčin byla celá řada. Zpracovat tak rozsáhlý projekt nebylo snadné a Machoninovi sami k tomu neměli dost sil a ani dost zkušených spolupracovníků. Věra Machoninová to popsala takto : Velké projekty nemůže člověk pochopitelně dělat sám, na to je potřeba celý tým. Chodili jsme do školy a radili se s našimi kamarády-pedagogy, kteří studenti jsou nejlepší. Pak jsme oslovili ty, které nám doporučili…. Mladé architekty jsme obvykle zapojili až později do dalších stupňů projektování, každý dostal svoji část celku.Třeba u Thermalu lůžkovou část nebo podnož a my jsme konzultovali. Takže řízení mimořádně rozsáhlého projektu mělo podobu konzultací s projektanty-začátečníky. To se projevilo nejen v opožděném zahájení stavby ale především v kvalitě projektu. V průběhu stavby se muselo zpracovat 580 dodatků! I přesto nebo právě proto výsledek trpěl desítkami technických vad, které bylo nutno začít odstraňovat ihned po uvedení Thermalu do provozu. Za soutěžní návrh na staroměstskou radnici z roku 1967 získali Machoninovi odměnu.
Machoninovi, přestože měli na krku obří zakázku Thermalu, se zároveň zúčastňovali dalších velkých soutěžích, což jim nepochybně zabralo spoustu času, kterého se pak na projektu Thermalu zřetelně nedostávalo. Počítáme -li, že soutěžní návrh vyžaduje 2- 3 měsíce intenzivní práce, tak jim v roce 1966 při pěti soutěžích prakticky žádný čas na projektování Thermalu již nezbyl. V letech 1965 -1967, která byla pro projektovou přípravu rozhodující, to bylo celkem deset soutěží, mj. na velvyslanectví v Dillí a na zotavovnu ROH v Mariánských lázních. Získali 2.cenu v soutěží na budovu Národního shromáždění, odměnu v soutěži na návrh dostavby Staroměstské radnice,1.cenu v soutěži na podnik výpočetní techniky v Holešovicích, 2.cenu v soutěži na dům rekreace ROH na Dlabačově.Ani jeden z těchto jejich návrhů nebyl realizován, což pro Machoninovy bylo nepochybně zklamáním, ale pro realizaci Thermalu znamenala doba promarněná na soutěžích zásadní termínový problém.
Časový plán rychlé výstavby Thermalu se proto již na začátku zhroutil. Aby se ve Varech mohl filmový festival nadále pořádat, nezbylo než narychlo upravit a zmodernizovat vybydlený Grandhotel Moskva (nyní Pupp). V duchu tehdejších představ o „moderní a socialistické“ podobě města byly neuváženě zbořeny litinové pavilony a Puppova zahradní restaurace, vykáceny slavné kaštanové aleje a před Parkhotelem byla vztyčena brána připomínající zastřešení nad benzínovou pumpou. Tentokrát zarazili krumpáč do karlovarské šlehačky „sletu dortů“ místní architekti Tůma, Maxa a Bělecký.
Osudový rok 1968.
Stavba Thermalu byla důvodů zpoždění na projektech zahájena až na jaře v roce 1968, tedy dlouhé 4 roky po vyhrané soutěži. Na Festival tehdy přijel představitel náčelníka Apačů Piere Brice, velkou cenu vyhrál film Jiřího Menzela Rozmarné léto. Bylo to období velké naděje a touhy po společenské změně, kterou však rázně ukončila sovětská okupace Československa v srpnu 1968. To bylo zásadním přelomem v dalším osudu Thermalu. Zapomenuta byla Chruščevova výzva o mírové soutěži mezi kapitalismem a socialismem. Síla Brežněvových tanků tvrdě promluvila a tak bylo již nadbytečné se před západem „mírotvorně“ přetvařovat. Filmové Múzy se na dalších dvacet let odmlčely. Na festivalu převládly filmy z „pokrokových kinematografií třetího světa“ jako byla např. Kuba a Palestina, pro které byly zřizovány z důvodů jejich kvality zvláštní politické ceny, aby neodjížděly z festivalu s prázdnou.
Nový normalizační režim instalovaný podle příkazů z Moskvy v roce 1969 si s rozestavěným Thermalem zpočátku nevěděl rady. Bylo takové nechtěné dědictví z období panování všemi odepsaného Antonína Novotného. Mezinárodní i vnitrostátní situace se razantně změnila, film již přestal být tou hlavní ideologickou zbraní, západní turisté do Varů nepřijížděli a vlastně ani nebyli příliš vítáni. Logicky vyvstala Nerudovská otázka: „Kam s ním?“ Z pragmatických důvodů bylo rozhodnuto ve výstavbě drahého festivalového paláce pokračovat a již neaktuální stavbu dokončit, ať to stojí cokoli. Přeci jenom nikdo nechtěl, aby se karlovarský Festival definitivně přesunul do Moskvy. Dokončení bylo naplánováno na rok 1971.
Hvězdná hodina Věry Machoninové.
V pohnuté době konce šedesátých let probíhalo projektování interiérů hotelu, což byla hvězdná hodina Věry Machoninové. Podařilo se jí vytvořit a do realizace prosadit originální svébytný styl, který tehdy neměl od bruselského období v české kotlině srovnání. Jednalo se o desítky místností a prostorů, pro které bylo nutno vyprojektovat celistvý interiér od svítidel, povrchových úprav až po nábytek, příbory, ubrusy, talíře a skleničky. Věra Machoninová na to vzpomíná: „projektovali jsme všechno, i nábytek. Pro Thermal byla vytvořena celá řada- židle od nízkých po vysoké, sedačky, ušáky. Ušáky byly tak rozměrné, aby se v nich člověk ztratil… měli jsme zásadu vytvářet objekt vcelku, až po interiér a nábytek v jednotném charakteru, aby dojem z prostředí byl maximální, aby se umocnil. Na interiéry jsme si v některých případech přizvali i výtvarníky. Na stropě hlavního sálu jsme spolupracovali s Čestmírem Kafkou…u Thermalu jsme navrhli i ubrusy, příbory a sklo. S výběrem skla nám pomáhal Stanislav Libenský.“
Kůl v plotě.
Již krátce poté, co byla dokončena hrubá stavba, bylo všem kolejdoucím zřejmé, že došlo k velké urbanistické chybě, když se převýšená hotelová věž ocitla, jak se vyjádřila i V.Machoninová v pozici kůlu v plotě. Tuto chybu si záhy uvědomila a nepochopitelně ji navrhla napravit rovnou jejím zopakováním, tedy výstavbou dalších dvou výškových staveb, „dvojčat“ vedle Thermalu. V malebném údolí měly být namísto jednoho kůly rovnou tři! Můžeme důvodně předpokládat, že této smrtící ráně do „karlovarského sletu dortů“ zabránila pouze svízelná hospodářská situace počátku na 70.let, když se na další architektonické experimenty Věry Machoninové již peněz nedostávalo. Mezi důvěrnými přáteli glosovala vzniklý nezdar slovy… „však oni si lidi na to zvyknou“…
Rovněž její pozice jako architektky v době normalizace nebyla tak suverénní jako předtím. Měla sice stále velkou odbornou a osobní autoritu, nicméně pouze v dozoru nad dokončením zadaného úkolu ale nikoli v jeho rozšiřování. Nepochybně to souviselo i s politickým pádem jejího manžela, který se již neobjevil v předsednictvu nově založeného normalizačního Svazu architektů a nemohl jí poskytovat potřebný backing.
Nekonečný příběh.
Již se tolik nepospíchalo. Příčin bylo více. Přednostně bylo nutno stavět byty, neboť ani po 30 let po válce jich nebyl dostatek. Navíc Thermal byla technicky velmi náročná stavba s desítkami subdodavatelů, na které neměl generální dodavatel Pozemní stavby přímý vliv. Nemohl jim jednoduše nařídit, kdy mají na stavbu nastoupit, aby ji nebrzdili, nemohl si vybrat, s kým chce a nebo nechce spolupracovat. Složitý propletenec těchto, jak se tehdy říkalo dodavatelsko – odběratelských vztahů, se proto začal řešit formou kolektivních závazků na dokončení stavby. První socialistický závazek se nesplnil a tak byl v roce 1975 podepsán druhý, zároveň harmonogram dokončení Thermalu pravidelně sledovala vláda, což vedlo v roce 1977, tedy až 12 let po soutěži k postupnému dokončení stavby a jejímu slavnostnímu otevření po etapách.
V dalším díle se dozvíme, jaké dětské nemoci provázely zprovoznění hotelu a jaký stavba vzbudila ohlas ve veřejnosti.
Autor: Ing. arch. Alexander Mikoláš
